Sešívance: Druhý steh a povídka Otloukej se, bábovičko

Sešívance: Druhý steh

Povídka Otloukej se, bábovičko, na které jsem pracovala společně s Honzou Vojtíškem, vyšla letos v létě v knize Sešívance: Druhý steh. Ta přistála v eshopu nakladatelství Golden Dog letos v létě.

Přitom to dlouho vypadalo, že příběh zůstane spolu s dalšími mými dílky zamčený v šuplíku. Prapůvodní námět děsivé školky jsem totiž zpracovávala už v lednu 2018.

Dosud nikomu jsem neukázala, co bylo na samém začátku – kde se námět vzal, kdo byl hlavní padouch prapůvodní verze a jaké bylo poselství příběhu. Nechám vás nyní nahlédnout do mé pisatelské kuchařky a přiblížím několik zajímavostí z tvůrčího procesu, během nějž příběh vznikal.

1. Povídka vznikla poté, co jsem viděla toto video

Krátký, děsivý skeč Pavla Soukupa mi vnukl nápad o školce, kde děti požírá příšera schovaná v hlubinách pískoviště.

Namísto klouzačky jsem si představovala dlouhý tubus jako na tobogánu, který je chřtánem oné příšery. Při pohledu do něj nemá konce a je v něm neprostupná tma. Zanikne v něm každý zvuk i všechno bytí.

2. Hlavním padouchem povídky měla být příšera v pískovišti

Děti měly skutečně končit v písku a “důkazem” toho mělo být nejen Jimmyho naslouchátko, ale i sem tam nějaká ta dětská ponožka nebo zapomenutá rukavice.

Pozůstatkem tohoto původního motivu ve vydané verzi povídky je stonožka, jež v povídce figuruje. Údajně má žít v pískovišti a školka podle stonožky nese i název. Na nohou pak má stovku botiček právě těch dětí, které již zvládla sežrat.

A protože název povídky zůstal stejný, i ten odkazuje ke stavění v pískovišti – říkanka Otloukej se, bábovičko a doprovodné bubnování lopatkou o kyblík mělo stonožku v pískovišti probudit a vyprovokovat k útoku na dalšího dětského nešťastlivce.

3. Žádné zlo, jen velmi bujná fantazie a úzkost

rozpracovaná povídka verze 1 - nepřítelem je Stonožka
rozpracovaná povídka verze 1 - nepřítelem je Stonožka

Scénář měl reflektovat prachobyčejný stres dítěte při prvním dni ve školce. Učitelky příšeru dětmi nekrmily – ve skutečnosti dětem žádné nebezpečí nehrozilo. Šlo jen o velmi bujnou představivost vyděšených svěřenců, kteří se ocitli v cizím prostředí bez mámy. 

Mimochodem, psací proces ti přiblíží i můj článek Jak překonat tvůrčí blok ve 4 krocích.  

4. Povídka eskalovala kvůli počínání dětí samotných

Mým prapůvodním záměrem bylo nechat děti propadnout strachu a zinscenovat plán útěku, který měl fatálně selhat. Za ohrožení na životě si děti mohly samy – rodiče jej podnítili maximálně tím, že se svými potomky nebyli, když byly kvůli náhlému osamění vyděšené.

(pozůstatkem tohoto záměru je závěr povídky, při kterém nemluvného Jacka srazí auto)

5. Toto mne vedlo ke změně

Příběh se ukázal být málo děsivý. Vše strašidelné bylo stále příliš laskavé a zdálo se prokouknutelné, že příšery vidí jen děti, kterým ve skutečnosti nic nehrozilo. Namísto hororu by tak vznikl roztomilý spooky dobrodružný příběh pro děti, které by na konci za svůj ospravedlnitelný strach a divokou představivost zaplatili cenu nejvyšší – a to jsem nechtěla. Přála jsem si dětem fandit v jejich nerovném souboji, ne je trestat za jejich přílišnou unáhlenost. Proto jsem dětem stvořila skutečného padoucha, se kterým musely svést nerovný boj – dospělé.

6. Náhlá změna rolí přinesla tyto nedokonalosti

Nedořešené hrozby se staly zbytečnou vycpávkou

Změna půdovního záměru byla vcelku rychlá a bohužel nepromyšlená. Některé strachy a naznačovaná nebezpečí v příběhu zůstaly vlastně zbytečně (například slizký pan Grady). Naštěstí se ukázalo, že nevyřčené, naznačované hrozby na čtenáře zapůsobily i tak a udržely je během čtení v napětí. Snad mi odpustíte, že některé hrozby zůstaly neobjasněny.

Co s tím mají co dělat Jason a pobožná paní Whiteová?

Jak narychlo jsem zhororovanou verzi námětu pekla poznáte mimo jiné i podle jmen postav. Ne, nemá vůbec žádný význam, že se postavy jmenují dle Addamsovy rodiny, Noční můry v Elm Street, Carrie, Osvícení a jiných hororových klasik. Zkrátka jsem si v hlavě potřebovala nově vzniklé postavy nějak stereotypizovat a dát jim základní podobu, tvář. Jelikož se tato verze příběhu o školce ocitla na dlouhou dobu v šupleti, přejmenování jsem pustila z hlavy a před jejím vydání v Sešívancích jsem se se jmény již sžila natolik, že jsem se rozhodla je tak ponechat.

Povídka delší, než bylo v plánu

Zatímco první námět o imaginativním světě dětí a stonožce v písku, jež měla být středobodem příběhu, čítal asi 5 stran textu, jeho následná hororová verze nabobtnala. Povídka v Sešívancích tak má přes 70 stran. Sklouznout se a skončit ve chřtánu písečné obludy zkrátka nevyžaduje kdovíjak dlouhé vykecávání.

Vydaná verze se těší čtenářskému zájmu a považuji to za milou radost. Velký podíl na tom mají ruce a um Honzy Vojtíška, a především jeho zájem povídku vydat – jinak by se příběh na papíře nikdy neobjevil.

Co dál? Otloukej se, bábovičko: verze 3

Protože ale mezi prvním a druhým dílem Sešívancům byla hodně velká prodleva, sama jsem se pustila do vývoje příběhu v další, třetí verzi. Ta už je zcela jiná žánrově, rozsahem i bohatostí filmově parodických motivů. Změnila se ve vtipný, hororový skeč ala Speciální čarodějnický díl Simpsonových s rychlou kadencí gagů a bohatšími charaktery.

Ve společenství malých svěřenců jsou namátkově:

  • kápo, který všem velí,
  • ten, co se vychloubá, že umí číst, ale neznalé děti jen lakuje,
  • holka, co umí šplhat a házet strašně vysoko,
  • překupník, co ti vždycky sežene melounový žvejkačky nebo jiný horký zboží,
  • obávaný doktor přezdívaný Čistič, který dětem kontroluje hlavy, jestli nemají vši,
  • pan Fotograf, který mezi dětmi budí hrůzu a nutí je pózovat s prapodivnými rekvizitami,
  • plyšový Krteček, který hlídá vstupní dveře a vždycky se na tebe dívá, ať už stojíš kdekoliv,
  • nebo děsivá Zoubková víla, která se zjeví pod postelí pokaždé, když se tam podíváš.

V této verzi se vracím k původnímu záměru – zlo je podníceno dětskou fantazií a úzkostí vyvolanou absencí rodičů. Rodič padouch není, jen je neuvěřitelně zahleděný do sebe a dětským obavám nepřikládá žádnou váhu.

Ani tuto verzi školky jsem nikdy neprotlačila dál a zůstává schovaná v mém stole. Je v ní ale strašně moc, čím se chlubit a ještě uvidím, zda neexistuje cesta, jak ji dostat na světlo.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru